Vzdělávání po zambijsku

Nasedly jsme se spoludobrovolnicí Saskií do místního „autobusu“ -  tranzitu, který si představte úplně plný lidí, pak na klín každé ženy přidejte dítě, všechno zdvojnásobte, pod sedadla umístěte několik slepic, na střechu čtyři metráky zavazadel, a máte to. Po dvou hodinách drkotavé cesty jsme dojeli do malé vesnice Masuku uprostřed buše v jižní provincii Zambie.   A tam jsme se nadechly a našly školu, ve které jsme následující tři měsíce učily matematiku a biologii. Škola je to internátní,  všichni žáci jsou ubytováni v narvaných (spí se po dvou v posteli) noclehárnách rozprášených na kopci, ze kterého vidíte na všechny strany nekonečný krásný les.  

Náš domek je od rána do večera plný lidí, především dětí, které k nám chodí kreslit a kterých se ptáme v jazyce tonga: ulajaanda (chceš) paper? ulaajanda menda? (chceš vodu?). Domek je většinu času bez elektřiny, škola má sice elektřinu ze solárních panelů (výsledek českého rozvojového projektu), ale postupně se to všechno rozbíjí a opravuje ještě postupněji. Takže při svíčkách opravujeme úkoly a chodíme spát před desátou (ale taky vstáváme před šestou). 

Ve vyučování se snažíme používat různé metody, abychom naučily děti trochu samostatně přemýšlet, protože to sice dokážou, ale nejsou k tomu vůbec vedené. Takže jim dělá problém vymyslet konkrétní příklad k obecnému tvrzení, které se naučily nazpaměť. Je to ale radost s nimi pracovat. Učím dvě třídy, ca věk 15 až 19 let (ve věku jsou rozdíly, protože často chudší děti musely nějakou dobu pracovat, než šly na střední školu).

Oproti škole, jak ji znám z domova, spatřuju hlavní rozdíly v tom, že tu školy nejsou diferencované podle úrovně žáků, to znamená, že v jedné třídě sedí spolu děti, které jsou velmi bystré,  a děti, které se v šestnácti letech diví, že čtyřikrát devět není čtyřicet devět. A druhý rozdíl je, že celé vyučování se odehrává v angličtině, kterou ne všichni dostatečně ovládají, a pro nikoho není jazykem, kterým by mluvili doma nebo s kamarády. Škola začíná v 7.10 a končí v 13.30, po večerech jsou povinné přípravky, na kterých vypomáháme. 

Když projíždíte Zambií, nemůžete si nepovšimnout, jak strašně důležité téma je vzdělání. Všechny školy podél cest mají na sobě obrovskými písmeny namalovaná motta, reklamy na všechno možné jsou zaměřené na vzdělání (úvěr není na auto, ale na školné). Ve vzdělávání se nesmírně věří, hlavně v to formalizované, které je vybudováno na britském systému (Zambie je bývalá britská kolonie). A přitom se spousta důležitého vzdělání děje jaksi mimochodem, mimo školy, ale to se asi nepovažuje za to opravdové vzdělání. Můžu to ilustrovat na třech příkladech. Zaprvé, děti od útlého věku umí vařit pro celou rodinu (včetně rozdělání ohně, zabití kuřete atd.). Zadruhé, v Zambii se dohromady mluví 73 jazyky a pro
naprostou většinu lidí se zdá být normální, že těchto jazyků ovládají několik. V naší jižní provincii se mluví především jazykem tonga, ale řada lidí, i prostých vesničanů, tu mluví anglicky a jazyky, které fungují jako lingua franca, tj. nyanja a bemba, a bůhví čím ještě. Prostě jen tak mimochodem se to všechno naučili. Třetí příklad: byly jsme v kostele (což je ve skutečnosti třída) a bylo to parádní, protože se skoro celou dobu zpívalo (nerozuměly jsme ani slovo, kromě „tata“ a „mama“, protože v tonga se řekne táta tata a máma mama). Zpíval školní sbor, závratné harmonie a polyfonie, za doprovodu bubnů, žáci se dirigovali navzájem. Tak sebevědomý a procítěný zpěv a to všechno jaksi mimochodem. Za nimi na tabuli byly křídou napsány otázky -  zbytky z nějakého testu - a jedna otázka zněla: „A series of tones in a tune is a]melody, b]theme, c] variation, ]d pitch (posloupnost tónů v nápěvu se nazývá). Pro mě to byl střet formalizovaného a neformálního vzdělání, ze kterého to druhé vychází vítězně. 

A na závěr jeden malý postřeh o Zambii jako celku. Nám vždycky přišlo absurdní, že se v Africe státy rozdělily nesmyslně podle koloniálních pravidel. Myslela jsem si, že se proto lidi nebudou identifikovat se svým státem, ale v případě Zambie je opak pravdou. Zambijci tvořeni 73 kmeny jsou nesmírně hrdí na svůj „národ“ a na to, že jsou „křesťanský národ“ a oproti okolním státům se jasně vymezují.

Tereza Rejšková, Projekt Education for Sustainable Learning, Masuku, Zambie, 2009

03.14. 2010