Trvale udržitelné Mongolsko

Mongolská nemoc  aneb Projekt na podporu trvale udržitelného rozvoje turismu, Mørøn 2010, Mongolsko

Ještě než začal projekt GLEN, měla jsem možnost splnit si svůj sen a projet  Transibiřskou magistrálou k jezeru Bajkal a pak dále vlakem z Irkutsku do Ulaanbaataru. Přechod z hektické Evropy do přívětivějšího mongolského životního tempa byl tak docela příjemný.

 Už před mým odjezdem jsem varování před „mongolskou nemocí“ zaslechla od svého předchůdce. Tehdy jsem ještě netušila, co na mě čeká a už vůbec ne, jaké symptomy takovou „mongolskou nemoc“ provází.  Pro ty, kteří jsou na tom stejně jako já tehdy: „mongolská nemoc“ se projevuje jako silné nutkání se do Mongolska vrátit, a to nejlépe na zbytek života.  Mongolsko vás prostě něčím uhrane a okouzlí a mongolský životní styl vás strhne do svého víru. I mně se tak stalo, a proto omluvte snad až přehnaně pozitivní vyznění tohoto textu…

Projekt GLEN pod názvem „rozvoj udržitelného turismu“ probíhá už třetím rokem na severu Mongolska, ve městě Mørøn (transliterace je Moron i Murun).  Mørøn je hlavním městem Høvsgølského aimagu (aimag je územně správní jednotka státu Mongolsko). Do Høvsgølského aimagu míří řada turistů především kvůli krásám národního parku Høvsgølského jezera, tzv. mladší a krásnější sestry Bajkalu. Po poušti Gobi je právě tato destinace turisticky nejvyhledávanější a nejvíce popularizovanou oblastí Mongolska. Provozovat turistické centrum v Mørønu je logickým krokem. Bohužel pro město Mørøn (asi i kvůli nepochopitelně nelichotivým odkazům ve známých cestovatelských průvodcích) turisté stráví ve městě maximálně jednu noc, pořídí si zásoby na trhu, zajistí si dopravní prostředek a odjíždějí. Přitom je Mørøn  půvabné mongolské město, ve kterém najdete klášter, pár metrů od centra města teče řeka  nad níž se tyčí majestátné pohoří. Propagace krás města v tomto odstavci je zcela záměrná. Byla i součástí naší práce – vyústila například v návrh na turistické značení města. Pokud tedy do tohoto místa dorazíte a najdete přehledné značení, napište mi, budu ráda, že místní samospráva našla peníze na realizaci.

Naše každodenní práce s turisty byla různorodá. Od „zachráněných“ zbloudilců, pokoušejících se zjistit spojení do různých destinací, přes cestovatele, kterým jsme pomohli zorganizovat cestu s průvodcem třeba i za mongolským šamanem, přes zařizování povolení pro rybáře nebo povolení vstupu do národního parku až k tvorbě pohlednic ve spolupráci s místními obyvateli. Prostě servis pro turisty, který v Mongolsku není úplnou samozřejmostí.  Abyste si ale nemysleli, že to vše jsme dělali sami. To by ani nešlo, protože naše znalosti lokálních podmínek byly (a jsou) mizivé. Za vším stála naše kolegyně Enkthuvshin, jediná stálá zaměstnankyně turistického centra. Její ochota vycházet vstříc i těm nejabsurdnějším požadavkům turistů je obdivuhodná. 

Určitě jste postřehli, že používám my. Mám tím na mysli náš tandem. Po celou dobu jsme byly dvě – já a Saskia. Tady bych ráda zdůraznila, že moje německá tandemka Saskia, je studentka mongolistiky v Berlíně.  Její mongolština nám otevřela dveře i tam, kam se obyčejné evropské turistky nedostanou.

Projekt pro nás měl kromě práce v turistickém centru i jiné, mezilidské rozměry. „Naše rodina“, to je jednoznačně nejpřiléhavější označení pro rodinu, u které jsme s tandemkou Saskií obě bydlely. Díky neuvěřitelné otevřenosti Mongolů (a to rozhodně není klišé!) jsme nahlédly do skutečného mongolského života a každodenní malé radosti ( jakými byly např. naše první prodaná mapa, první prodaný kůň nebo první vyrobená pohlednice) jsme sdílely společně se všemi doma.  A co teprve naše rodina sdílela s námi! Užili jsme si společně Naadam tj. mongolský festival většinou se třemi disciplínami: koňské dostihy, wrestling a lukostřelba pak i mongolskou svatbu od přípravné fáze až po  celou řadu ceremoniálů, které k ní patří a vůbec spoustu hodin zábavy. „Naše malá Dolgoomoron“  (dcera naší rodiny) vyťukává na malých (a falešně znějících) klávesách skladbu „ Pro Elišku“ (těžší kousek jsem ze sebe v roli učitelky „nevymáčkla“) a já odjížděla s několika mongolskými písněmi v hlavě, ze psa Hasara se z vrčícího stínu v rohu zahrady stal „evrop nochoj“ tedy evropský pes, který se nejraději nechával drbat na bříše. 

Na světě je přece tolik míst, která si člověk zamiluje a kde by mohl strávit zbytek života. Ale po návratu ze své tříměsíční cesty jsem musela uznat, že „mongolská nemoc“ je opravdu zákeřná a já jsem živoucím důkazem, jak snadno se lze nakazit. Není se, ale čeho bát. Já se do Mongolska určitě vrátím. 

Jana Kvešková

 

09.30. 2010

Zpět

Ellen (11.01.2012 10:42) napsal

I told my grandmother how you hleepd. She said, "bake them a cake!"

---

zkkglofy (12.01.2012 11:07) napsal

bQ5Y0H dqmrtspxcsfi

---

soesqexyw (14.01.2012 12:29) napsal

7rtcO4 duhnucklqqeh

---

Jméno
Komentář